Zpátky na východ

 Úterý ráno. Vyrážím zpátky na východ. Ve slunečné Francii, kde byl vydán zákaz zalévání a umývaní aut začíná mrholit. Před koly auta je něco přes dva tisíce kilometrů. Směřují totiž do třetího největšího francouzského pohoří. Centrálního masívu. Nejstarší geologická část Francie je prvohorního sopečného původu. jižně od města Clermont-Ferrand.

Sopka Puy Mary zahalena v mracích

Projíždím si sedmdesát kilometrů dlouhou hlubokou soutěskou. Silnice je postavená ve skále, pod níž teče divoce řeka. Příšerně klikatá silnice, která snížila cestovní rychlost na pouhých třicet kilometrů v hodině. Dostávám se na náhorní rovinu ve středu pohoří. Na podvečerním nebi se rýsují kužely sopek zahalené do mraků s postupně červenajícím sluncem v pozadí. Plánuji, že na noc dorazím někde do okolí města Murat. Po několika kilometrech spatřuji směrovník. Cesta kolem sopky. Odbočuji tedy tímto směrem aniž bych věděl přesně kam. Nechce se mi zastavovat a vytahovat mapu. Podle Slunce jedu někam na jih. Úzká silnička se vine podél úbočí odlesněných kopců. Všude kolem cest jsou ohrady a v nich plno krav s cinkajícími zvonci. Ne nadarmo se zde říká že jsou to Kraví hory. Silnička stoupá stále výše a nabízí úchvatné pohledy do údolí. Přicházejí serpentiny. Kam až mě to může zavést. Přijíždím do sedla na malé parkoviště podél cesty a zjišťuji kde se vlastně nalézám. Pár metrů po druhou nejvyšší sopkou Centrálního masívu.

Dle cedule zjišťuji, že jsem se vyšplhal s autem do výška 1588 metrů. Stojím s Bxkem nad třísetmetrovým srázem.

Krátery sopek

Sopka Puy Dome

   Vydávám se tedy na zamýšlenou trasu z minulého dne.  Konečně mířím na Clermont-Ferrand správným směrem. Přes kopce vjíždím do turisty hojně navštěvované oblasti, v níž je plno lyžařských středisek a sportovních areálů. Dostává se do horského městečka le Mont-Dore, z něhož se cest šplhá pod nejvyšší sopku tohoto francouzského pohoří. Na horu jsou dvě možnosti dopravy. Buď lanovkou, která je ale dosti drahá nebo úbočím po turistickém chodníku. Nakonec nevyužívám ani jednu možnost. Pěší tůru si vzhledem k časové tísni nemohu dovolit a lanovku kvůli finanční také ne. O třicet kilometrů dál je ještě jeden vrchol atraktivní sopky. Pod ním se uvidí. Parkoviště pod sopkou Puy Dome je přeplněné. Mino sezónu se dá na vrchol vyjet i autem, ale nyní je to ve vrcholící letní nemožné. Jezdí zde ovšem nahoru autobusy – Karosy. Finanční otázka opět přichází ke slovu. Odjíždím z parkoviště, která jsou mimochodem ve Francii skoro všechna zadarmo, míjím rezavou českou škodovku s Ústeckou značkou a jedu do výchozího místa pěšího zdolání sopky. Necelých čtyřista metrů převýšení a půlhodinka cesty a bez poplatku. Z vrcholu sopky 1465 metrů vysoké, na němž stojí vysílač, je možno přehlédnout celý Centrální masiv. Kužely a krátery okolních sopek jsou rozesety po celém okolí a na sopečné pohoří je za slunečného počasí nezapomenutelný pohled. Z parkoviště pod sopkou vyrážím něco krátce po čtvrté hodině. Po Francii mě čeká dnes dalších pět set kilometrů. Kvalitní francouzské silnice ubíhají pod koly a na večer se pomalu začínám přibližovat německým hranicím. Kolem jedenácté hodiny mě začíná docházet nafta. Mířím k nejbližší benzínce u obchodňáku, kde je palivo nejlevnější. Samoobslužní provoz. Před tankováním vložte kartu. Tuto možnost nabízenou francouzskou benzínkou raději z neznalosti odmítám a vydávám se hledat čerpačku s živou obsluhou. Pět pokusů a marně. S obsluhou jsou pouze na dálnicích kde nyní ovšem nejedu. Sjíždím z cesty u města Belfort a ponechávám auto za hradbou stromů a kukuřičného pole, kde je připraveno přečkat noc.

   Ráno jsem tedy konečně objevil benzínku s živou obsluhou. Auto dostalo plnou nádrž poslední francouzské nafty a vyrazilo na Colmar. Poslední francouzské město, za nímž jsem překročil hranice s Německem. Závěrečná pasáž cesty již není v mnoha ohledech v ničem moc zajímavá. Cesta Německem bez jakýchkoliv omezení nebo zacpaných cest. Jenom směrem na jih byl napříč cestou převrácený kamion a kolona minimálně deset kilometrů. Napříč Německem jsem  přejel přibližně za pět a půl hodiny. Rozvadov – český šok dálnice na Prahu. Po několika tisících kilometrech poklidné a ohleduplné jízdy na západ od nás, se opět musím dostat do české silniční reality. Konečně jsem přišel na to proč jsou češi označování za jedny z nejhorších řidičů v Evropě. Ale aby se člověk někam dostal musí se této situaci do značné míry přizpůsobit. Nebudu již raději rozepisovat, jaké hrůzy jsem zažíval v poslední čtvrtině mojí cesty přes Českou republiku. Nemá to cenu. Každý si stav našich dálnic a situaci na nich umí představit sám.

   Kolem osmé hodiny večerní dorážím konečně domů. Celá cesta proběhla bez jakýchkoliv problémů. A Bxko ukázalo, že je to kvalitně a poctivě postavené auto a i přes svůj věk šestnácti let má toho ještě hodně před sebou . Za tři týdny najezdilo 5500 kilometrů plně naloženo bez jakéhokoliv naznačení že by se mu už nechtělo pokračovat v cestě. Tudíž příští rok opět určitě vyrazíme na nějakou pořádnou BXexpedici do ještě vzdálenější a exotičtější země.  

   Tímto končím tuto mojí malou cestopisnou esej na téma cesta do Francie s Bxkem.

  I když by se dalo napsat ještě plno věcí, zážitků je mnoho, tak již nebudu natahovat předešlé řádky. Doufám tedy, že vás moje stručné zpracování postřehů z cest alespoň trochu zaujalo. A taktéž možná podnítilo vaše cestovatelské ambice s našimi excentrickými francouzskými vozy.

 © Vojtěch